LUDMILA OBDRŽÁLKOVÁ
[ ÚVOD ]    [ FINSKO ]    [ ŠIFROVAČKY ]   [ FOTOGALERIE ]     [ KONTAKTY ]
Na Bednu, na bednu, s radostí dnes dosednu
aneb Bronzová cti neTratí

Co říci závěrem. Naše ambice tento rok byly poměrně skromné, podmíněné všemi předchozími bednářskými léty, chudými na úspěch. Ke štěstí by nám bylo stačilo dojít, bez ohledu na umístění. Do kategorie snů lze pak řadit představu, že na Bedně skončíme na bedně. Přesto se nám to i díky relativně lehčímu, svěžejšímu a hravějšímu ročníku podařilo! Hra nám sedla a dokázali jsme si, že nepatříme do starého železa, nýbrž naopak do zánovního bronzu.

Náš údiv, ze kterého jsme neměli vyjít až do konce hry, započal, stejně jako u všech týmů, po „přečtení“ čerstvého vydání Bednářských listů. Spletli se snad orgové a vyvěsili omylem prázdnou stránku? Skrývá se něco ve zdrojovém kódu souboru, který je na svůj obsah dost velký? Má nám něco naznačit velikost téměř rovná 100 kB a rozměry téměř shodné s formátem A4, ale ne úplně přesně? Anebo prostě letos žádné nápovědy a vodítka nebudou potřeba? Tomu poslednímu jsme paranoidně až do zahájení hry odmítali věřit.

Dalších překvapení se na startu vyrojilo hned několik. To první jsme si připravili sami, dorazivše na Štvanici včas, bez zbytečného štvaní se. A to dokonce s takovou rezervou, že Lidka stihla pozdravit skoro všechny své známé, zatímco ostatní pokradmu špehovali, zda a jakým způsobem mají také ostatní týmy zkomolené názvy. Dalším šokem se ukázaly být „pomůcky“, které si před hrou velmi chytře zamluvil Láďa, řka, že by se mu nějaké nové hodily. S radostí jsme mu je přenechali po zjištění, že se obsahem nápadně podobají Bednářským listům. Že by se nám právě začal plnit sen o šifrovačce bez profláklých a nadužívaných „standardních“ šifrovacích principů? Nebo se za nevinnými nepopsanými listy skrývá něco víc? V každem připaďe ješťe aňi zdaleka nemame šajnu, o co nadale pujde, aňi proč jsou startovňi informace psane poďivnou ostravšťinou… Nelameme si s ťim tolik hlavu, briskňe převaďime barvi na pismena a řešime obdrženou dvojku zavinač, ktera nam (buhvi proč) nakonec da z kolečka nejvic zabrat. No co, ťežko na cvičišťi, lehko na bojišťi.

S otáčením i překládáním v dalších úlohách se nakonec nějak vypořádáváme, ovšem s rychlostí, kterou si jistě přáli naši soupeři, a hurá ven z kolečka. Jenže co se všemi těmi buňkami? Jako pilné včeličky skládáme různé kousky pláství, než konečně přejdeme na jednu celistvou a samotvornou plochu s dírou uprostřed. Co s tím teď? Po notné době přichází nápad, spíše z kategorie asociačně haluzících, přesto vysíláme k Žižkovi výzvědnou hlídku, zatímco ostatní si kus popovezeme zadky a pak si to kráčíme tamtéž, symbolicky kolem Vystřelenýho oka.

Konečně nám začíná pomalu docházet, kterým směrem se hra ubírá. Tvoříme si postupně nový systém, počínaje abecedou, které lze přiřadit barvy a předměty. Co asi přijde dál?

Rozcestník jako zdatní turisté prokoukneme střelhbitě, jen rychlá spojka Láďa na pokraji infarktu ještě dlouho rozdýchává, že nenašel správnou cestu mezi klikatícími se pěšinami z Vítkova ke svému týmu, pohodlně se mezitím usadivšímu v krásném zátiší se stolem a lavičkami.

To už ale přichází další hřeb večera, kalendář a s ním očíslování nové bednářské abecedy. Jen dohledání místa na fotce není úplně přímočaré. Šestka je pak již dílem okamžiku. Ne tak šifra číslo sedm, krásná v každém ohledu, tak bolestně krásná. Jen na ni přijít podstatně dřív. Všichni přece víme, že sexuální znamená pohlavní, stejně jako že bicykl je kolo. O nepřirozených souslovích typu „krejčovské pásmo“ ani nemluvě. Škoda že Penny market, na jehož parkovišti jsme si dovolili zaparkovat, zavřel svou pohostinnou náruč ještě před naším příchodem, a že pak na dalším stanovišti na kraji parku vlastně žádná bedna nestála (!).

Nenecháme se zmást falešnými barvami povědomých obrázků, a nálada v týmu není ani přes celkovou střízlivost nejhorší, držíme se v záběhu a zatím nás ani nenapadlo hledat nějakou hospodu proti trudnomyslnosti. Dovolujeme si proto vniknout do prodejňi galerie za účelem doplnění občerstvujících komodit, opět překvapivě nealkoholických. Což se ukazuje býti chybou, nejsa schopni nahlédnout šifru z nadchodu s nadhledem. I tak z elementárních vlastností zadání nakonec vylámeme (neexistující!) Čechovo náměstí.

Kaligrafie nám nikdy moc nešla, o to radostněji se záhy přesouváme k jedenácté šifře. Docela fofr, říkáme si. Jen škoda, že ne a ne dohonit ty rychlíky před námi. Navíc následně pociťujeme, že nám čtyřstěny berou vítr z plachet. Přestože víme, co a jak, trvá nám doluštění mučivě dlouho, navíc s nejistotou pořadí písmen na konci tajenky a menší peripetií v podobě dohledávání dalšího zadání.

Dvanáctka nám opět dává zabrat víc, než by bylo žádostivo, a neodbytný pocit vzdalování se nejlepších týmů nabývá na intenzitě. Proč jenom nám tak dlouho trvalo oprostit se od původní všeobjímající a dokonalé mateřské plástve, abychom konečně objevili sílu prázdnoty hexagramu a dlouho tušený hodinářský princip?

Na další, opět puntíkové šifře, se na chvíli necháváme zmást faktem ze startovního textu, že všechny samohlásky byly zapsány černě. Naopak nás (téměř) nechává chladnými počet šestadvaceti řádků, stejně jako silné lákadlo binárky. To je blbost, přece nám už jednou provždy byla dána ta jediná a správná abeceda o jednatřiceti znacích, a žádná předpotopní šifrovací pravidla už neexistují. Nakonec si všímáme fikaně umístěného nápisu BEDNA v logu, a následně pokorně znovuobjevujeme prastarou číselnou soustavu o základu dva.

Kavčí díru číslo čtyři nacházíme snad jen díky tomu, že už svítá. Je pěkně slizká a tajemná, vydává však pokorně další zadání. Zadání ve formě slizkého zmítajícího se hada, kterému se tentokrát naštěstí nepodaří vysmeknout.

Už léta víme, že poměrně dost ztrácíme při dolušťování a přesunech. Už léta se tím nenecháváme znervóznit a zopakovali jsme si to i letos, když jsme již po úvodním trojúhelníkovém kolečku zaostávali o jednu až dvě šifry za čelem, což se nám až do konce nepodařilo dohnat, přestože jsme si v průběžném pořadí pomalu ale jistě polepšovali. Případný větší skok v umístění zhusta tkví ve včasném správném nápadu. A to se nám letos povedlo na čtrnáctce. Ztrátu na vedoucí týmy jsme už sice nesmazali (jak bychom také mohli, když už tou dobou plnily závěrečný úkol), ale vyšvihli jsme se díky tomu na bronzovou medaili! A to se vyplatí.

Po prostém přečtení zadaní patnáctky se v nás rozhořel plamínek naděje. Přímo jsme planuli touhou spatřit onu základní školu. Ve sluneční záplavě se nám na jejím plotě zjevil povědomý emblém mozku, a my v tu slavnostní chvíli pochopili, že kráčíme vstříc týmovému úspěchu. Závěrečné heslo MORSEOVKA pak jen jízlivě zatlouklo poslední hřebík do rakve konvenčního šifrování a dílo bylo dokonáno.

Odměnou v cíli nám bylo to nejlepší, co šifrovačky nabízejí: tlachání s ostatními týmy, potutelné pozorování později dorazivších soutěžících, více či méně se trápících s cílovou aktivitou, popíjení alkoholu zcela nevyužitého během hry a s tím spojené tradiční provozování poTratí ostudy (alias budování týmové image).

Děkujeme Bednářům za velmi originální a zábavné pojetí letošní události. Opět a znovu dokazujete, že je stále co nového vymýšlet. Těšíme se na další pokračování a neuvadající invenci!

Za tým poTrati sepsal Kempas (foto Lída)

© 2007-2017 - Ludmila Obdržálková