4.-5.11.2011
Brno
Oficiální webové stránky hry:
http://www.tmou.cz
tým poTrati ve složení: Ladislav Benda, Václav Jára, David Mareček, Jindřich Morávek a Ludmila Obdržálková
Autentická reportáž v sobě má nést atmosféru popisované události. Tento text nechť připomíná náš průchod třináctou TMOU především tím, že je poměrně krátký.
Koncem září jsme hladce prošli kvalifikací a když uspěli i uTrati, šlo se slavit. Kvalifikační úlohy byly moc pěkné, týmové a ze zpětného pohledu by se dalo kacířsky tvrdit, že kvalifikace byla zábavnější než samotná TMOU 13.
Který blázen si šetří dovolenou na první pátek v listopadu? Třeba lidi, kteří se musí na pátek vyspat, aby mohli z pátku na sobotu naopak nespat. Venku, ve tmě, v Brně. To dává perfektní smysl.
Všechno mělo být v pohodě. SporoTikety nakoupený, místenky taky, pátek brzo odpoledne, poTrati i uTrati už sedí ve vlaku. Kdo čekal zase nějaký průs.r, mohl se pomalu začít cítit zklamaný. Ale dočkal se. Nevyzvednutý SporoTiket, panika a spousta „zlých slůvek“. Jeli jsme o hodinu dřív, aby bylo v Brně všechno v klidu. Na pozdní oběd jsme sice z nádraží museli na opačnou stranu, než byl start, ale šli jsme na jistotu, k Joštovi – kde bylo zavřeno. Klasika. Dalešická pivovarská restaurace je sice moc pěkný místo, ale ne úplně levný a k minutkám účtují kuvér ... A na start TMOU 13 je to odtamtud čtyři stanice tramvají. Pardon, šalinóó.
Takže jsme v rámci všeobecné pohody na start dobíhali na poslední chvíli. Úvodní hýkací šifra nás napůl bavila a napůl rozčilovala – kdo má od sebe poznat bú a hú, případně du, brum a kuň(k)? První část šifry „uprostřed mezi místy za ovcemi“ jsme louskli poměrně rychle a vyslali jsme Lídu s Jindrou. Nakreslit graf nás napadlo až za chvíli a než jsme to dali dohromady, stihli se vyslanci vrátit a Lída nám ještě vynadala, že tu morseovku čteme obráceně. Celkově moc pěkná šifra, nápaditá, dvojfázová a díky nápovědě od Maštěných ředkviček i přijatelně složitá.
Dvojka vypadala hned od pohledu pracně. Přestože jsme od začátku věděli, že osm lichoběžníků určitě nějak odpovídá osmi oblým útvarům, chvíli trvalo, než nám došlo, že se na to bude svítit. Nakonec nás asi nejvíc zdrželo, že jsme ve vznikajících útvarech uviděli místo písmen čísla. Naštěstí datum 31. 15. 1535 vypadalo dost nesmyslně na to, abychom si vznikající tvary nakreslili ještě jednou a pořádně. Druhá úloha ještě těžší než první, spoustu týmů tvrdlo na Svoboďáku ještě po jedenácté. Co na to říct?
Tušili jsme, že na tom zatím nejsme nejhůř a dojem se potvrdil, když jsme u vchodu do bunkru potkali Chlýftým. Dovnitř jsme lezli s obavami, čeho jsou orgové schopni. Nic drastického se nedělo, všimli jsme si jen pravidelného střídání barev světelných tyčinek. (Mimochodem nám přijde neuvěřitelné, že některé týmy tyčinky kradly.) Bunkr na nás určitě udělal dojem, ale ten mohl být mnohem větší, kdyby byl například součástí příběhu, který by tvořil atmosféru celé hry. Ovšem TMOU příběh hry nemívá ...
Třetí úlohu jsme díky křížku uprostřed kaňky dali „na stojáka“. Bylo osm večer a jeli jsme na čtyřku. Hned ze zadání bylo jasné, že obrázky jsou pověry o štěstí či neštěstí a že řešení se bude číst v Morseovce. (Dovolím si přisadit, že jsme se o podobném nápadu bavili ve vlaku do Brna. Orgové, potěšili jste mě :-)!) Po přiřazení plusů a mínusů obrázkům ale naši pozornost upoutaly dva šedivé obdélníky a hlavně hvězdička v jednom z nich. Jakože to budeme nějak násobit? Velmi brzy zaznělo klíčové slovo lednička. Takže magnetky. Což sedělo na plusíky a mínusíky. Takže obrázkové magnetky budou působit na tečky, čárky a svislítka, které podle šipek sesypeme dolů? Chvíli jsme sesypávali, ale nikam to nevedlo. Naštěstí Václaf brzy pojal netriviální myšlenku, že Morseovy znaky jsou na lednici pouze „nakreslené“, magnetky přes ně jezdí a morseovku „sbírají“. Hotovo. Ovšem uvědomujeme si, že to byla třetí těžká šifra ze čtyř. Orgové se asi trochu utrhli, ne?
Baví nás, když při přesunech nikoho nepotkáváme. Pětka byla v tomto ohledu ideální. Díky perfektní týmové práci jsme ji louskli dokonce rychleji než následující průchozí šestku. Postupně jsme směřovali do Lesné na severním okraji Brna a bylo jasné, že se blíží terénní část.
Do té jsme se ale nikdy nepodívali. Máme tu čest být nejrychlejším týmem, který skončil na matičkách. Přišli jsme jako šestí ve 22:12. Že použijeme nejen matičky, ale i pravítko, jsme zjistili poměrně brzy. Nějakou chvíli jsme strávili uvažováním o trojkové soustavě, k čemuž sváděl počet tří matiček od každé velikosti (první falešná stopa). Paralelně s tím jsme získali správné přiřazení abecedy na pravítku. V tuto chvíli zbýval poslední krok, na který jsme ovšem až do samého konce nepřišli. Místo toho jsme si v noční krizi několik hodin lámali hlavu, proč vnitřní kruh v zadání obsahuje bez výjimky všechna písmena abecedy. Toto považujeme za druhého a skutečně obrovského trojského koně sedmé šifry. V zoufalství jsme se dokonce snažili vyčíslit pravděpodobnost, že by takový jev mohl nastat náhodně. (Správný výpočet vznikl až během psaní této reportáže – pravděpodobnost, že náhodný řetězec délky n písmen bude obsahovat všechny znaky z k-znakové abecedy je p = k!*S(n,k)/kn, kde S(n,k) je Stirlingovo číslo druhého druhu. Pro n = 39 a k = 26 je p ≈ 0.156 ‰ ≈ 1:6400). Postupně jsme se vrátili k abecedě na pravítku, která byla jedinou naprosto čistou indicií. Už od začátku jsme tušili, že řešení bude mít třináct písmen a k ránu jsme se opravdu snažili získat z každé trojice matiček na pravítku jedno písmeno. Matičky jsme dokonce na abecedové pravítko několikrát kladli, ale pravítko položené na zemi nás na správné řešení nenavedlo.
Okolo páté ranní jsme se odebrali do tepla šaliny číslo devět, která nás, stále řešící matičky, povozila na Komárov a zpět. Jestli jsme do té doby byli schopni ještě docela slušně uvažovat, teplo v šalině nás naprosto uspalo. O půl sedmé ráno zase zpátky v Lesné jsme odpískali naše vystoupení na TMOU 13. UTrati tou dobou už taky kroužili šalinama a nedalo moc přesvědčování, aby se s námi vydali zpět do Prahy. V ranním vlaku EuroCity Carl Maria von Weber jsme k našemu údivu potkali znechucené Drahoše, čímž bylo o zábavu postaráno.
V sobotu o půl jedenácté, kdy spousta týmů ještě trápila mozky na trati v Brně, už poTrati, uTrati a Drahoši zapíjeli v Potrefené huse na hlaváku. Teprve po obědě a dalších pár kouscích v České hospodě na Žižkově jsme se dozvěděli, že posledním krokem řešení matiček bylo nalezení těžiště. Jak prosté, elegantní a k vzteku. Zazněla další nereprodukovatelná sprška „zlých slůvek“. Můžeme se aspoň utěšovat, že v tom nejsme sami – matičky eliminovaly více než sto dalších týmů. Každá TMOU je jiná. Ta letošní byla tak trochu jako ten žebřík od kurníku – krátká a ... opravdu, ale opravdu hodně těžká.
Za tým poTrati sepsal Láďa (svou trošku do mlýna přidala i Lída)