LUDMILA OBDRŽÁLKOVÁ
[ ÚVOD ]    [ FINSKO ]    [ ŠIFROVAČKY ]   [ FOTOGALERIE ]     [ KONTAKTY ]
Tentokrát jsme zůstali stát uTrati…
aneb Až příliš magnetická přitažlivost

Není třeba nikoho přesvědčovat o tom, že TMOU je fenomén, jehož síla s časem roste a který přitahuje čím dál víc roztomilým způsobem postižených osob. Ani tým poTrati není výjimkou, a již podruhé byli jeho členové přivábeni v takovém množství, které umožňovalo sestavit B-tým uTrati. Toto je jeho reportáž.

Startovní šifra se nám nezdála nikterak složitá – poměrně brzy jsme přišli na principy vedoucí k oběma tajenkám. Problém ovšem vidíme v provedení zvuků ze strany týmů – přestože jsme se při poslechu zvířat zanořili do samého srdce živočišné říše, špatně (a opakovaně) jsme některé z nich identifikovali. Naše neschopnost rozeznat od sebe například „kvík“ a „píp“ nám neumožnila postavit správné morseovkové stromy, a zdržela nás na startu až do prozrazení řešení. Asi jsme bývali mohli odejít o půlhodinku dřív, kdybychom si nebyli tak jistí svými zvukovody a šli si poslechnout poslední, autorskou nahrávku od orgů.

Na dvojce jsme doplatili na naši touhu po pohodlí tepla a občerstvení. Tato šifra by pro nás byla mnohem jednodušší v terénu, daleko od vymožeností města. Na stříhání a vztyčování, stejně jako na přikládání zrcadla, jsme kápli záhy, kdo by ale v osvětleném baru vytahoval čelovku? Tímto děkujeme Bóžovi za první nápovědu a jistému barmanovi, který nám jemně naznačoval, že poměr námi zabíraného místa a intenzity naší konzumace není pro něj optimální.

Třetí šifra s krásným protiatomovým intermezzem nás příliš nezdržela, a všeobecně se asi právě proto líbila. Zato čtyřka nám vydržela skoro osm hodin; poté jsme ji (a tedy celou hru) zabalili. Tato doba luštění, navíc neúspěšného, je také naším novým nechvalným rekordem, stejně jako nejmenší počet šifer, jaké jsme kdy během jedné hry zdolali.

Asi nemá moc smysl rozepisovat se, proč tuto šifru nepovažujeme za šťastně zadanou – přece jen ji, na rozdíl třeba od sedmičky, nezdolala jen čtvrtina všech týmů. Že by se mohlo jednat o ledničku, jeden z nás během těch dlouhých hodin čas od času nadhodil, ovšem bez nápadu co s tím. Na čem náš tým ztroskotal, byla skutečnost, že nikdo z nás na lednici nemá magnetky. Bez tohoto nápadu nám nezbývalo než vyzkoušet desítky kombinací, jak diagramem projít, jak jej sesypat atd. Dokonce jsme se několika pokusy přiblížili autorskému řešení, přesně tu správnou metodu jsme ale netrefili. Dosud nám není jasné, z čeho plynulo, že „gravitace“ má být stejně silná jako magnetická síla, a že se ve svém působení pravidelně střídají. Asi jsme příliš postiženi „klasickým“ fyzikálním vzděláním. Na druhou stranu existují jistě elegantnější a „čistější“ způsoby zadání jinak hezkého nápadu.

Každá hra je jiná, navíc pro každý tým zvlášť. I nejdelší zásek je jistě výrazným zářezem na naší šifrovací zážitkové holi. Škoda jen, že ten zásek přišel už v první čtvrtině. Nezbývá nám tak než se těšit, že příště „výš, dál, rychleji“.

Za tým uTrati sepsal Kempas

© 2007-2018 - Ludmila Obdržálková