LUDMILA OBDRŽÁLKOVÁ
[ ÚVOD ]    [ FINSKO ]    [ ŠIFROVAČKY ]   [ FOTOGALERIE ]     [ KONTAKTY ]
TMOU 14° je hořká. Bohudík
aneb jak uTratit víkend za silný zážitek

Těšíme se vůbec po loňském smolném třináctém ročníku, s nepokořenou čtvrtou šifrou, na TMOU 14°? Tak určitě. Opět jsme prošli kvalifikací, což pro nás samo o sobě představuje úspěch, uklidňujeme se, že horší to letos v terénu být nemůže, a stanovujeme se realistické cíle. Už to, že nás na hru jde všech deset lidí z deseti, plně tak obsadíme kapacitu dvou týmů a nebudeme muset někoho obětovat do áčka, je malý zázrak. Na úvod si dáváme na Mendláku oběd, čímž následně dodržujeme tradici příchodů na start na poslední chvíli, osvědčeným stylem zvaným úprk s plným žaludkem, kombinovaným s technickou disciplínou guláš až na jazyku. Tak tím bychom měli splněný první bod dnešního bohatého programu.

Starty nám většinou nejdou, ať už se jedná o interakci s ostatními týmy, nebo jako tentokrát o složitější úkol s indiciemi. Ne že bychom šifřičky nevyluštili – tak určitě, dali jsme je všechny za hodinu a půl, což vzhledem k úrovni naší efektivity luštění a logistiky není zlé, a patřičně jsme si je užili (obzvlášť slyšet stokrát úryvky Tmových písní byl silný zážitek, ale dobře nám tak, měli jsme si k luštění najít vzdálenější místo). Ne že bychom neměli skoro hned slepený flexagon a všemožně i nemožně si s ním nehráli. Jenom ty průměty z nápověd nám nějak neseděly a naváděly nás na všechno možné, včetně tzv. solničky. Malovat písmenka na sto a jeden způsob jsme zkoušeli, jediný exemplář zadání se pomalu rozpadal pod péčí našich promrzlých rukou, jen ta geniální překlápěcí vlastnost hlavolamu nás prostě netrkla. Když pak kolem prošly Pralinky, užili jsme si první zmatení na Riviéře: oni tu ještě jsou? Jak je to možné? Že by zakysly podobně jako na našem Tržišti? Ovšem teprve po obdržení postupu řešení přišla na náš tým, věřte nebo ne, největší krize v celé hře. Když uvedu, že nám dolušťování podle návodu trvalo hodinu, někteří se pousmějí naší neschopnosti, jiní si řeknou, že to přece není tak hrozně dlouhá doba, abychom reálně pomýšleli na konec naší účasti ve hře. Ta hodina nám však přišla předlouhá, a to nejen z důvodu strnulé promrzlosti skoro až na kost. Byly to zvláštní chvíle beznaděje a zoufalství, než jsme to řešení jaksi nakreslili, nedbaje například (podle nás nesmyslného) pokynu, že cestu k sýru můžeme obarvovat, jen když zrovna vidíme příslušnou myš. Ale co, máme za sebou ten povinný opruz jménem start, pojďme se oklepat a užít si co největší kus trasy.

To jsme samozřejmě netušili, že ač si užijeme (leso)parků a jiné přírody do sytosti, což s povděkem kvitujeme, daleko se neposuneme, natož za hranice Brna. Zajímalo by mě, kolik týmů už na startu napadlo, že má flexagon dvě řešení. Byvše šťastní, že už je za námi, jsme se nad tím skutečně zamýšlet nechtěli. Následující fázi, tedy první kolečko, jsme si, stejně jako asi většina týmů, velmi užili. Nápadité šifry, nepříliš náročné zdlouhavým dolušťováním, kdy se aktivně zapojuje celý tým a kdy máme neustále pocit, že postupujeme – takhle si představujeme ideální začátek hry. Hodina čistého času luštění na tři šifry, to nás vskutku bavilo a vtáhlo zpátky do hry. Že jsme chtěli na startu vzdát? To bychom tomu byli dali! Logoped, Drát i Bludiště I nám sedly. Dovolím si na tomto místě osobní poznámku, že už při první jmenované šifře jsem se podivoval návodnosti některých názvů, což mi přijde v rozporu s tvrzením v pravidlech, že názvy neobsahují nápovědu, s čímž jsme si později také zamotali hlavu.

Vracíme se na Riviéru. Co nás tam asi čeká, nějaká aktivita? Použijeme plavky? Tak určitě né. Po obdržení zadání se do úst rychle vrací hořké sliny, které jsme před více než dvěma hodinami spolkli. Nakonec nám aha-efekt i s doluštěním trvá „pouze“ necelou hodinu, a můžeme jít dál. Drží se nás ale neodbytný pocit, že se sem ještě vrátíme, už proto, že někdo jiný přece mohl přijít na ta dvě řešení v opačném pořadí. Navíc když ještě během luštění skryti ve tmě zaznamenáme, že kolem jde naše poTratí áčko, divíme se, co tu pohledávají. To jim to tak nejde, nebo se sem budeme vracet ještě jednou?? Vše tomu nasvědčovalo. Samozřejmě, za tento a jiné podobné momenty bychom se měli stydět, vždyť i přemýšlení nad nechtěně získanou informací zavání haluzením, ale přeci nemůžeme za to, že někoho náhodou uvidíme nebo zaslechneme. Každopádně nenapadá nás (zatím), jak by mohlo origami skrývat ještě třetí tajenku. Házíme tak opět chmury za hlavu, po svém se podruhé zbavujeme hořkých slin a hurá dál.

Zákaznická linka nás baví, pořád máme nové nápady a postřehy, a přestože nám Karkulka dává zabrat přes dvě hodiny, nakonec není tak nestravitelná. Jen nás trochu zklamaly četné, zřejmě protihaluzící, odkazy na jiné pohádky, ve kterých jsme se snažili hledat další kus řešení. No, „Mitrovských“ musí stačit, anonymní křoví si musíme domyslet a najít až na místě. Pexeso se stává rutinní záležitostí, jen obdržená poloha dalšího stanoviště nás notně znervózňuje, ale uklidňujeme se, že tam od stejných orgů dostaneme jiné zadání, jelikož si nás předtím poznačili. Při tomto přesunu si užíváme možná nejlepšího momentu hry: velký kus cesty kráčíme doslova u trati, hra vesele odsýpá, jdeme už na osmičku a vůbec netušíme, jak se za pár chvil zamotáme…

U Anthroposu nám stejní orgové dávají stejnou šifru, potutelně se uculují a tvrdí, že se nespletli. Spletli jsme se tedy my a další šifra se nachází zase někde v křoví? Uniklo nám něco z pexesa? Kašleme na spiklenecké teorie, díky jinému upřesnítku na kartě se navzájem přesvědčujeme o správnosti závěru použít stejné řešení, píšu do karty dobu luštění dvě minuty a jdeme hledat kamsi na východ od toho rozlehlého fleku v mapě jménem Riviéra. No co, aspoň že od flexagonu snad už bude pokoj. Nebyl, a nejen od něj.

Po nesmyslném pobíhání kolem a vymetání kdejakého křoví, kdy jsme potkávali desítky stejně zmatených týmů, a kdy nás od návratu na Riviéru přes plot odradila jen cedule na vstupní bráně, narychlo zhotovená orgy, se vracíme zpět z oblaků na tvrdou zem a pokorně škrtám ty dvě minuty. Nastupuje paranoia a chytání se každého drátu, kimona, dvojsmyslů i nesmyslů, hledání nových křižovatek, a vůbec vymýšlení dalších pohádek. Nakonec chytáme orgy za slovo, respektive za názvy stanovišť, zjišťujeme, že mají celkem 26 písmen a hledáme skulinu v tvrzení, že názvy nejsou součástí šifer. Asi po dvou hodinách se rozhodujeme pro taktický přesun do tepla, hluku a smradu některého z útulných a pohostinných nonstopů v okolí. Pohrdáme dvěma podezřele vypadajícími na Mendláku, cestou míjíme další dva mající ranní technickou pauzu a dva beze stolů („Víte, my tady stoly nemáme, a stejně v tomto podniku můžete být a konzumovat, jen když hrajete.“ Co je to za novou módu?). Nakonec parkujeme až těsně vedle hlavního nádraží v luxusně vyuzeném, zato však poměrně tichém podniku. Bodrý pán nám točí pivo, které nám chutná, přestože je půl osmé ráno a nejsme ani schopní poznat, zda je to Starobrno či Svijany, paní uklízečka nás podmetá a my zkoušíme další šílenosti. Nedostali jsme náhodou podruhé dva exempláře Flexagonu proto, abychom z něho ještě něco vytěžili? Obarvujeme nevyužité kusy čar, čímž nacházíme jen protihaluzící tajenku, skoro dávající smysl. Naštěstí nás nepřesvědčila, a tak sedíme dál, bodrého pána za barem střídá paní drsňačka, která dbá na dobré mravy a budí každého, kdo se právě mimoděk hrouží do slastného zapomnění. Nastává druhý krizový moment, kdy si dva členové týmu zjišťují nejbližší spoje domů, kdybychom se náhodou v brzké době rozhodli vzdát. Naštěstí se Lukáš už poněkolikáté vrací k zadání bludiště a opět se táže, proč jsme je dostali znovu. Vzápětí si odpovídá, že teda zkusí ten dávno zavržený druhý průchod, ale že to přece nemůže fungovat a zkrachuje to hned při prvním písmenku. Když už totéž opakuje u písmenka desátého, začínáme věřit v genialitu tvůrců této dvojšifry (kteří nakonec naštěstí sami přiznali, že vytvořit ji bylo nejtěžší ze všech; věříme a smekáme). Tak jsme se zase vymotali, zahazujeme chmury i jízdní řády a znovuzrození vyrážíme na Mlhoru.

Tam nad vrcholovou knihou prožíváme mírný šok z toho, že se do ní nezapsali poTrati. Asi zapomněli, říkáme si, ale v duchu doufáme, že bychom snad mohli dopadnout líp než oni! Živly krotíme sice pomalu, ale po necelé hodině vyrážíme na desítku, kteroužto objevujeme v jedenáct nula nula. Neuvěřitelné, dosáhli jsme naší stanovené mety a snad stihneme pokořit ještě jedno stanoviště. Při pohledu na množství provazů s fáborky naše nadšení trochu opadá a v duchu obdivujeme týmy, které je musely objevit a prozkoumat za tmy, přičemž ještě musely přijít na to, že upřesnítko je součástí šifry (Dneska si na šifrovačce už člověk nemůže být jistý opravdu ničím). Záhy přicházíme na to, že není v silách týmu celou oblast zmapovat v reálném čase, poznáváme místní síť MHD a jdeme luštit. Škoda jen, že jsme v trase na papíře hledali celou konkrétní trasu jedné linky, která pokud možno vede přes Židovský hřbitov. S blížící se dvanáctou hodinou jsme už nebyli schopní podívat se na problém jinak, i když jsme se definitivně vzdali až v symbolických za pět minut dvanáct. Odměnou a zadostiučiněním za vytrvalost nám budiž polední telefonát od poTratů, kdy jsme pochopili, že se na devítce zapsat skutečně nezapomněli.

Co říci závěrem. Zvedli jsme si sebevědomí. Snad už patříme do středního proudu šifrovací komunity, ať už soudíme podle časů luštění, dosaženého stanoviště či překonaného záseku. Ocitnout se v třetině výsledkové listiny, či v jakémsi mediánu? Spousta zkušených týmů nad tím ohrne nos, ale pro nás to znamená řádový posun ve výkonnosti a příslib do budoucna. A to snad i přesto, že nejzasloužilejší a nejméně vzdávající z uTratů si někde na devítce povzdechl (poté, co se rozhlédl po okolním lese a spatřil spoustu mladých tváří – rozuměj, účastníků kolem dvaceti let): „Ty vole, nejsme my na to už staří?“ Tak to určitě né! Tisíceré díky za hru a za rok zase znovu a ještě lépe.

Za uTrati sepsal Kempas

© 2007-2018 - Ludmila Obdržálková